Kryptozoologie...

 

Je květen roku 1978.Pět strachem pološílených mužů v potrhaných uniformách se plouží kamsi do hlubin džungle.Jsou to Katanžští rebelové a blíží se k hranicím Zambie.Náhle jeden z nich vykřikne.Je náhle sražen k zemi podivným létajícím monstrem.Přilétají prý ještě tři další kteří v nízkém letu útočí na vojáky.Jejich atak je doprovázen příšerným nelidským skřekem.Útočníci mají načervenalá těla s kožnatými křídly.Těla jsou krátká ale zato dlouhé ocasy.Jejich zobákovité tlamy mužům vytrhávají maso z jejich rukou, hlav a ramen.Postupně se jeden po druhém mění v mrtvoly.Až na jednoho.

Tento příběh uvádí český spisovatel a kryptozoolog Ing. Jaroslav Mareš (*1937) v knize Po záhadných stopách.Celou událost jim vypráví onen jediný přeživší voják, kterého nalezli polomrtvého a v horečkách u zambijských hranic, konkrétně u pralesních bažin Džiundu.Ty jsou podnes považovány za nebezpečné a neprůchodné.Proč tam Katanžští rebelové jdou?V patách mají oddíly francouzských a belgických vojáků, kteří je vyhánějí ze Zairského města Kolwezi, kde katanžští zabíjejí civilisty, rabují a znásilňují.Po zásahu mezinárodních jednotek se bojí odplaty a narychlo utíkají do sousední Zambie.

Existenci tvorů potvrzují i legendy místních domorodců.Kmen Mbwela tyto monstra nazývá konga – mato, což v překladu znamená ,,přízrak smrti“.O tvorovi vyprávějí tak sugestivně, že to vyhlíží, jako by mluvili o zvířeti se kterým se setkáváme zcela běžně.

Dle vyprávění místních můžeme poskládat podobu onoho tvora.Jeho vzhled připomíná velikého létajícího ještěra, bez peří a bez šupin, jehož křídla jsou podobna netopýřím a rozpětí dosahuje délky až dva metry.Tělo je zakončeno dlouhým ocasem.Barva těla je temně rudá, stejně jak krev jeho obětí.Místní domorodci se jej skutečně děsí a pouze spatřit jej znamená, že brzy někdo blízký zemře.

Jistě jste si povšimli, že popis monstra se téměř kryje s představou pravěkého ptakoještěra.První zprávy o konga – matu do Evropy přivážejí roku 1923 téměř současně dva cestovatelé.Britský etnograf Frank H. Melland (1879 – 1939) a Francouz Markýz de Chatteleux.Mohli si již tehdy afričtí domorodci od kterých cestovatelé zprávy dostali vymyslet tvora tak silně podobného pravěkému ptakoještěrovi?Je taková náhoda vůbec možná, zejména v necivilizované Africe?

Dalším svědectvím je vyprávění Ivana Terence Sandersona (1911 – 1973), který popisuje konga – mata naprosto přesně.Zaútočil prý na jeho přítele, jehož ohryzané tělo přiváží jako důkaz.To se stalo roku 1933 v džungli pohoří Assumbo na severozápadě Kamerunu.

Nedávným a zároveň velice působivým svědectvím je cesta samotného, již dříve zmíněného, Jaroslava Mareše v roce 1969.Ten také prohlašuje společně se třemi dalšími svědky, že konga – mata viděli, dokonce pořídil i černobílou fotografii.Leč, konga – mato prý sedí v korunách stromů a na fotce není příliš jasně vidět a tak není zcela jasné zda je fotografie pravá.

Krátce po Jaroslavu Marešovi vyráží do džungle americký biolog a kryptozoolog Dr.Roy S.Mackal (*1925).Však ani jeho expedice nepřináší rozhodující důkaz.Ale James Kosi, jeden ze členů expedice v mlze nad bažinami spatřuje siluetu tvora, velikostí podobnému našemu monstru.

Není to ale jediný tajemný tvor v Africe.Například dalším je tvor žijící taktéž v rovníkové Africe, v močálovitých oblastech Angoly.Místní mu říkají Čipekve, což v překladu znamená ,,vodní lev“.Má protáhlou plazí hlavu a ocas, poměrně dlouhý krk a protáhlou tlamu, podobnou krokodýlí, na předních nohách dlouhé drápy.Občas se vztyčí na zadní.Domorodci z něj mají taktéž nepředstavitelný strach, stejně jak v předchozím případě.Zde je však ještě kromě slavných pozorování (Sergej Kulik, Hans Schomburgk) jiný důkaz.Nástěnné malby v okolních jeskyních:Domorodci potvrzují, že jejich předci Čipekveho uctívali  a přinášeli mu lidské oběti.

Kromě těchto dvou zástupců žijí v rovníkové Africe prý ještě dva druhy.Prvním je tzv. Emelantuka.To znamená ,,zabiják slonů“.Emelantuka velikostí odpovídá slonu.Má mohutné tělo, plazí ocas, nohy podobné sloním a na hlavě dlouhý roh, kterým má útočit na slony, kteří mají z monstra obrovský strach.Popis se taktéž téměř kryje s popisem pravěkého Centrosaura.

Druhým tvorem je tajemný Mokele Mbembe.Ten připomíná se svou délkou dvanácti metrů jakéhosi ,,menšího“ brachiosaura.Žije prý pouze ve vodách.Jeho první pozorování evropskými cestovateli je zaznamenáno v roce 1776.

(viz.fotogalerie)

 

Theiantropové aneb Člověk nebo zvíře

Je chladný říjen roku 2000 a skupina archeologlů provádí průzkum jeskyně v severoitalském městě Ferrara jménem Fumane. Po průzkumu prostor začínají seškrabovat ze stěn vrstvu sedimentu pro určení stáří jeskyně. Náhle jedna z lopatek začíná škrábat o kámen a zanedlouho se před očima užaslých archeologů objevují kamenné desky s prastarými malbami. Jsou staré téměř 30 000 let, takže to mohou být jedny z nejstarších jeskynních maleb na světě. Avšak malba přináší archeologům další překvapení. Jedna malba zobrazuje podivnou bytost s tělem člověka  a hlavou zvířete.

Záhadné desky z jeskyně Fumane většinou zobrazují zvířata, jedna však z řady vystupuje. Zobrazuje podivné stvoření - napůl lidské, napůl zvířecí. ,,Tato postava, která je vysoká asi 18 centimetrů, má hlavu a rohy turovitého tvora podobného zubrovi nebo praturovi, paže a hrudník muže a stojí vzpřímeně na nohou, které mají lidské i zvířecí znaky." popisuje britský spisovatel Graham Hancock (*1950) v knize Hledání nadpřirozena. Tyto bytosti, částečně lidské a zčásti zvířecí, vědci označují termínem therianthropové (z řeckých slov therion - divoké zvíře a anthropos - člověk).Objevují se na jeskynních malbách po celé planětě.Ale proč se tehdy lidé zaměřili na molování toho, co podle vědců nemohlo nikdy existovat?

Podobná situace jako v jeskyni Fumane nastala v jeskyni Chauvet v jižní Francii. Zde zase upoutá malba muže - zubra, namalovaná sazemi na výběžek skály. Relativně nedaleko, v jeskyni Hohlenstein - Stadel v jižním Německu je objevena soška ze slonoviny, téměř 30 centimetrů vysoká a představující muže - lva. Nohy a paže má lidské, místo dlaní a chodidel však má jakési kočičí tlapy a na krku hlavu kočkovité šelmy.

Lidé doby kamenné zobrazují vždy jenom to, co vidí. Častým motivem jsou též ženy jako symbol plodnosti. Časté jsou taktéž geometrické obrazce - zřejmě jde o projev abstraktního myšlení našich předků. Z tohoto rámce však malby zvířecích lidí zcela vybočují.Mohlo by jít o místní naboženství, které se udržovalo po střední a jižní Evropě. Ale podobné, ba přímo totožné malby byly nalezeny i v Africe a Austrálii.

Theriantrophové zřejmě lidstvo doprovází již od počátků. Dokládají to i mnohé legendy a mýty. Ve starověkém Egyptě před 5000 lety byli theriantrophy bozi. Anup (napůl šakal, napůl muž), bůh Sobek (napůl krokodýl, napůl muž) či třeba trestající bohyně Sachmet (napůl lvice, napůl žena). Také starověké Řecko věří v existenci kříženců zvířat a lidí. ,,V temném podzemním labyrintu na Krétě řval Mínotaurus, který měl tělo muže a hlavu býka - jedná se o klasického turovitého theriantropha. Ti jsou nejčastější. A co jiného je kentaur z řecké legendy, než nepravděpodobná a fantasmagorická kombinace koně a muže."Dodává Graham Hancock.

Objevují se oni upíři, kříženci netopýrů, vlkodlaci . kříženci vlků a lidí a podobně. Na zarážející podobnost v zobrazování theriantrophů v různých koutech planety se zabývá i výzkum renomovaných vědců - antropologů dr. Paula Tacona a dr. Christophera Chippendala. Po tříročním výzkumu se shodli v jednom. Malby se všude od sebe liší. Nikde není stejný motiv - vyjma theriantrophů.Jsou zkrátka univerzální.

Spisovatel Zecheria Sitchin (*1922) či současný český badatel Ivo Wiesner jsou přesvědčeni o tom, že kříženci lidí a zvířat na zemi kdysi skutečně žili.Jejich teorií je ta, že oni kříženci jsou výsledkem genetických pokusů. Zmínky o prastarém genetickém inženýrství lze najít prý v dávných spisech, třeba v sumerských mýtech či v bájemi opředené Knize Dhyanů (tajný spis o pravdivém stvoření světa, který má být údajně ukryt kdesi v tibetském klášteře). Je to šílená teorie? A nebo cesta ke zdárnému rozluštění hádanky theniatrophů?

Olgoj chorchoj aneb Mongolský pouštní červ

Olgoje chorchoje popisují Mongolští pastevci naprosto shodně. Již tento tvor patří do jejich kultury.  Ovšem bylo by nesprávné se domnívat, že užívají pro tohoto tvora náš název, tedy jméno Olgoj Chorchoj. V Mongolsku najdete pro tohoto smrtícího červa název Allghoi Khorkhoi.

První popis červa pochází z meziválečných dob, z let 1922 - 1930. Tehdy vydává američan Roy Chapman Andrews knihu ,,The new conquest of Central Asia". Pojednává v ní především o nálezech pozůstatků dinosaurů a pravěkých ještěrů v poušti Gobi. Zmiňuje se též ale v ní o červu Olgojovi Chorchojovi, o kterém mu pověděli zdejší domorodí kočovní pastevci. Avšak ještě před příjezdem paleologické expedice do pouště Gobi žádá představitel mongolské vlády Andrewse, aby ulovil jeden exemlpář tohoto červa pro přírodopisná zkoumání. K popisu červa Andrew ve své knize píše:

,,Toto zvláštní zvíře prý nemá hlavu ani nohy. Vypadá spíše jako dobytčí střevo napěchované krví, nebo gigantická žížala. Člověka prý dokáže usmrtit při pouhém doteku."

Sám Andrews ani jeden z jeho kolegů se však osobně nikdy s červem nesetkali.

Druhá písemná zmínka je z díla ruského spisovatele I. A. Jefremova ,,Cesta větrů". Píše v ní o své paleologické výpravě do pouště Gobi v roce 1946. Ani on sám červa nespatřil, ale přesto jej při putování po Mongolsku zaujal až téměř totožný popis Olgoje Chorchoje v různých částech pouště Gobi. I. A. Jefremovi taktéž můžeme ale poděkovat za popularizaci tajemného červa o němž sepsal vědeckofantastickou povídku.

Významnou expedici podnikl i náš český záhadolog Ivan Mackerle. Během expedic se mu podařilo získat cenná svědectví. Například tento případ se měl udát v padesátých letech poblíž somonu (okresu) Bajan Ovó: Rodiče, kteří odjeli do vzdáleného somonu nakoupit věci do domácnosti, po návratu našli svého synka mrtvého na podlaze jurty. Otec popadl pušku a zdrcený se vydal po stopě podivné široké brázdy v písku, jež se vzdalovala od jurty směrem k návrší s pískovými přesypy. Dovedla ho k pískové duně a nedaleko za hřebenem přesypu ležel, napůl zahrabaný v písku, hnusný válcovitý tvor, kterého ještě nikdy v životě nespatřili, i když o něm slyšeli tolik vyprávět. Muž s touhou po pomstě překonal strach a zaútočil. Uchopil pušku za hlaveň, rozpřáhl se a vrhl na červa, aby ho zabil úderem pažby. Živočich byl ovšem rychlejší. Jeden jeho konec se bleskurychle vztyčil ze země a nafoukl se. Muž se náhle bezvládně sesul do písku, stejně jako jeho žena, která ho mezitím dostihla.

Členové expedice se olgoje chorchoje z gobijských dun snažili vypudit pravidelným bušením dřevěným polenem do písku. Inspirovali se přitom vědeckofantastickým románem "Duna" amerického spisovatele Franka Herberta. Spisovatel v něm popisuje pouštní planetu Arrakis, kde žili obrovští píseční červi Šaj-hulúdi, kteří se vrhají na všechno, co se pohybuje a způsobuje nějaké chvění. Obyvatelé planety je lákali pomocí otřesů způsobovaných mechanickými buchary. Bohužel, ani rázy způsobované polenem, ani otřesy v písku, které vytvářeli odpalováním výbušných náloží, nepřinesly očekávaný efekt - vypuzení olgoje chorchoje. Přesto získali mnohá svědectví o oblastech jeho výskytu. Podle vyprávění mongolských kočovníků se objevuje nejčastěji po dešti, nebo v blízkosti studní. Několik dní se jakoby vyhřívá na sluníčku, pak zmizí. Většina svědectví se shoduje na této podobě: olgoj chorchoj (olgoj- střevo, chorchoj-červ) je podobný tlustému červu dlouhému až jeden a půl metru, vyznačuje se podivuhodnou smrtící silou, a to nejen při dotyku, ale i na dálku. Žije v písečných dunách nepřístupných oblastí jižní Gobi. K setkání s ním došlo především v nejteplejších měsících roku, v červnu nebo červenci.

Jedno z méně reálných vysvětlení nabídl anonymní australský kryptozoolog. Tvrdí, že Olgoj Chorchoj je pouze Scink uťatý, tvor žijící v Australských písečných dunách. Vypadá jako čtyřicet centimetrů dlouhá jedlová šiška s krátkýma nožičkama. Pohybuje se však neobratně, kolébavou chůzí, zatímco Olgoj Chorchoj se údajně pohybuje velmi rychle, spíše se kutálí.

Tajemstvím je též jed onoho červa. Takto nebezpečný jed se v přírodě dosud nevyskytuje. Jsou též teorie směřující k elektrickým výbojům, jsou však těžko reálné a uzpůsobitelné. Jde nejspíše o jed využívaný pavoukovitými. Jde o jakési ,,molekulární harpuny" pronikající do buněk kořisti a otevírající tím možnosti využití dalších jedů a jejich rozmnožování na buňkách geometrickou řadou.

Pokud červ Olgoj Chorchoj skutečně existuje, je již otázkou několika let kdy bude oběven. Záhada láká do Mongolska tisíce návštěvníků, snažících se přinést jasný důkaz o existenci tohoto tajuplného červa. I zdejší obyvatelé se činí, neboť vláda vypsala za přímý důkaz existence Olgoje Chorchoje odměnu v přepočtu 400 000 korun. Nám zde to přijde jako málo, ale při Mongolském kurzu je to velmi pěkná sumička.